Úvodní stránka » Recenze » Bez obilovin, bez bolesti

BEZ OBILOVIN, BEZ BOLESTI Peter Osborne

O lepku a různých obtížích, které může jeho konzumace vyvolávat, vyšlo už hodně knih. Od různých bezlepkových kuchařek až po tlustá teoretická pojednání o tom, že lepek může skoro za všechno (viz třeba knížky Davida Perlmuttera, na kterého se autor Bez obilovin, bez bolesti taky odvolává). Je ovšem pravda, že lepek může způsobovat problémy i lidem, kterým na základě testů nebyla prokázána ani celiakie, ani alergie na lepek, ani intolerance lepku. V takových případech jde o tzv. neceliakální glutenovou senzitivitu (NCGS), kterou člověk objeví tak, že v případě nějakých podezřelých zdravotních problémů vyřadí lepek z jídelníčku, problémy zmizí, a když lepek zase zařadí zpátky, tak to propukne nanovo. Celiakií trpí odhadem 1-2% populace, ovšem minimálně v ČR je v lékařské péči asi jen 10% takto postižených, alergií je méně, intolerancí víc. Kolik je případů NCGS je těžko říct. S lepkem tedy může mít problém možná kolem 10% populace. Asi 35-40% evropské a severoamerické populace má k celiakii genetické predispozice, ovšem zdaleka ne všichni s genetickou predispozicí celiakií onemocní.

Po boku Moučného mozku zmíněného Davida Perlmuttera stojí i knížka Bez obilovin, bez bolesti - téma všeobecné škodlivosti lepku je tu podáno skoro tak, že kdokoliv, koho něco bolí, by měl lepek (plus spoustu dalších potravin) vysadit. Test citlivosti na lepek v úvodu knížky, u něhož podle autora stačí kladná odpověď na dvě z asi 70 otázek k tomu, aby člověk získal podezření, že mu lepek nedělá dobře, začíná sugestivně: „Míváte chuť na koláče, sušenky a další pečivo?“, „Nemůžete zhubnout?“, „Máte kožní vyrážky?“. Troufám si říct, že s tímhle může souhlasit skoro každý. A s pocitem, že mu lepek asi nesvědčí, se pak dočte o tom, že by měl vyzkoušet 30denní program, kdy ze stravy vyřadí nejen klasicky pšenici, ječmen, žito a oves, ale šmahem všechny (pseudo)obiloviny, plus taky mléko, v druhé polovině programu i luštěniny – zbývá v podstatě paleodieta (maso, vajíčka, zelenina, trocha ovoce, ořechy). Dodržovat tenhle program 30 dní určitě jde, hlavně když je člověk přesvědčený, že mu to pomůže. A on většinou pomůže, protože člověka donutí jíst vlastně jen základní, průmyslově nezpracované potraviny, ideálně v biokvalitě. Některé položky se pak do jídelníčku mohou opatrně zařazovat zpátky, ale cokoliv z mléka třeba až po půl roce – myslím, že tady už leckdy hrozí nedostatek určitých živin, případně může mít dlouhodobě zvýšená konzumace masa vliv na zdraví ledvin a jater. A k praktickému postupu tohoto zařazování se dozvíme jen, že máme jíst pořád to samé, poslouchat své tělo, sledovat reakce na jídlo a dělat malé úpravy jídelníčku. Věřím tomu, že ten, kdo je otestován a průběžně kontrolován doktorem Osbornem, dostává vhodné výživové doplňky a neškodí si, ale ve výživě ne zcela orientovaný jedinec, který se do toho pustí na vlastní pěst, si může přivodit problémy. Nejspíš jiné než ty, se kterými v programu začínal. Vlastní program je podán velmi stručně, je tu jen heslovitý jídelníček na první a třetí týden, který se má opakovat, a moc kreativní to tedy není. A jak si z receptů v takovýchto knihách vždycky vyberu něco, co si chci vyzkoušet, tak tady jsem nic inovativního nenašla. Ona se tedy takováto eliminační dieta v určitých případech doporučuje, ale ten systém většinou bývá velmi propracovaný, včetně právě té fáze „po“. To v Bez obilovin, bez bolesti nenacházím.

V knížce je uvedeno hodně příběhů Osbornových pacientů – tyhle historky ve většině knížek hezky ilustrují to, o čem autor zrovna mluví, tady to je ale jako přes kopírák (zjednodušuju jen trochu): „Pán/paní měl skoro celý život různé problémy, konvenční doktoři pro něj neměli nic jiného než prášky proti bolesti, případně ho poslali na operaci nebo psychiatrii… pořád špatně. Pak návštěva u doktora O.: testy prokáží genetický vzorec citlivosti na lepek a nedostatek různých mikroživin, případně jsou v organismu přítomny těžké kovy. Po změně v jídelníčku a zavedení doplňků stravy se příznaky dramaticky lepší, často už v řádu týdnů dojde k úplnému vyléčení…“.

Tady mi to začalo už být trochu podezřelé. Peter Osborne popisuje, že lepek nechává testovat na genetickém podkladě, deficience mikroživin a různé alergie a intolerance testuje taky nějakými specifickými způsoby. To by se mi taky líbilo, ale prostě to musí stát strašné peníze! A pak se člověk podívá na web glutenfreesociety.org, a jsme doma: domácí genetický test citlivosti na lepek za skoro 400$, vitaminy, minerály, speciální proteinové prášky… myslím, že to je prostě hlavně dobrý byznys. 

V knížce je spousta informací a doporučení, se kterými nelze než souhlasit: měli bychom se zaměřit na konzumaci základních, co nejméně průmyslově zpracovaných potravin, vyřadit cukr, měli bychom se víc hýbat, rozumně se vystavovat sluníčku a pokud možno jíst v režimu přerušovaného hladovění. Jenomže ona je celá kniha psaná v duchu „já vím nejlíp, co je pro vás dobré“. Je to prostě moc. Chybí mi tu aspoň trochu pokory. Vždyť poznání se vyvíjí hrozně rychle, a spousta věcí ještě není jasných. Vyřazení lepku a spousty dalších potravin rozhodně není řešení vhodné pro každého. Hlavně když se dělá šmahem a jen „preventivně“. A zbytečné osekávání jídelníčku může být velmi kontraproduktivní – co nejvíc omezit cukr nebo vysoce průmyslově zpracované potraviny je samozřejmě žádoucí, ale já sama za sebe vím, jak časově i finančně náročné je stravovat se bez lepku (a to mám jen intoleranci, takže občas můžu přešlápnout), a čím míň toho člověk může jíst, do tím větší sociální izolace se dostává. Navíc kdo se moc neorientuje ve složení potravin, vystavuje se nebezpečí deficitu určitých látek, který se třeba může projevit až v horizontu několika let.

A ještě další věc: je tu sice naznačena důležitost dostatečného přísunu probiotik, ale zmíněny jsou jen potravinové doplňky (proč asi?), zatímco je úplně opomenuta třeba konzumace fermentovaných potravin, což je mnohem přirozenější způsob jejich příjmu. Pravdivost spousty věcí, které jsou v knize předkládány jako nezvratná fakta, nedokážu posoudit, to by člověk musel projít příslušné zdroje uvedené v závěru knížky, ale když se tu dočtu, že káva je luštěnina (bean jako bean), tak si nejsem úplně jistá, že všechno ostatní je v pořádku…. 

Knížku Spojenci na celý život  vydalo nakladatelství ANAG v roce 2018.